Truck Petr Bošnakov - 12. 02. 2019

David Vršecký: „Šel bych do toho znova!“

12. února 2004 se Česká republika zapsala poprvé do historie motoristického sportu. Pilot týmu Buggyra David Vršecký překonal přesně před patnácti lety na dálničním úseku Dubaj – Abú Dhabí světový rychlostní rekord v jízdě závodním tahačem na letmý kilometr. Dvojnásobný mistr Evropy dosáhl průměrné rychlosti 281,723 km/h, jeho výkon je dodnes platným světovým rychlostním maximem.

 

TRM:Co se ti v souvislosti s akcí vybaví po patnácti letech?
Vršecký: Přes půl roku práce na závodním monstru o hmotnosti přes dvě tuny a síle dvou tisíc koní. Do toho jsem totiž paralelně závodil v ME tahačů, testoval. Taky jsem neměl Vánoce, do poslední chvíle se dělalo na autě.

 

TRM: Kdo vůbec s pokusem překonat rekord přišel?
Vršecký: Byl to kolektivní nápad. Jednou jsme řešili maximální povolenou rychlost, která je v závodech tahačů omezená na 160 km/h. Na základě testování jsem totiž věděl, že můj závodní speciál Buggyra dá hravě 200 km/h, při troše snahy by šlo na rovném úseku po úpravě brzd dosáhnout rychlosti tak 230 km/h. Pak jsme zjistili, že světový rychlostní rekord je 256 km/h a drží ho Američan Eyston. Shodli jsme se, že by nebylo špatné jeho výkon překonat.

 

TRM: Proto bylo nutné postavit závodní speciál?
Vršecký: Přesně tak. Hned od začátku jsme věděli, že nebudou problémy s motorem, zvládneme aerodynamiku. Velkou neznámou ale byly pneumatiky. Nikdo na světě neměl žádné zkušenosti s tím, jak se pneumatiky chovají při takové rychlosti a hmotnosti tahače. Nakonec jsme se dohodli s firmou Rigdon. Míchaly se různé směsi, až nám zavolali, že už na to přišli.

 

TRM: Pokud je mi ale známo, k žádnému testování pneumatik nedošlo.
Vršecký: To je pravda, ale já to tenkrát moc neřešil. Nebyl čas a hlavně se jednalo o velkou výzvu. V sezoně 2003 jsem sice skončil třetí na ME tahačů a vyhrál vůbec nejslavnější závod na Nürburgringu, ale rekord byl, zejména z hlediska mediální pozornosti, někde jinde. A testovat ani nešlo, v Česku nebyl nikde vhodný prostor.

 

TRM: Proč zrovna Dubaj?
Vršecký: Nebyl jsem členem týmu, který to vyjednával, ale vím, že v Dubaji byli z projektu od začátku nadšeni. Hlavně je zajímala publicita. A věci se tam neřeší ani zdaleka tak dlouho jako v Česku. Prostě přišel nějaký tamní boss a řekl, že do toho jdou. Žádné žádosti, metráky papíru. Jenže vzhledem k tomu, že dálnici nejde dost dobře zavřít dejme tomu na pět hodin, nebylo jak testovat. Jenom jsem si jednou v pět ráno úsek s buggyrou v klidu projel. Jel jsem asi na deset procent výkonu speciálu. Narazil jsem na pět aut, na tamní obyvatele bylo hodně brzo. Jedno z nich jelo vedle mě osmdesátkou snad deset minut, řidič si mě celou dobu zvědavě prohlížel.

 

TRM: Akce bez testování na autě poskládaném z nových komponentů, nevyzkoušené pneumatiky. Někomu se to může zdát jako takřka sebevražedná mise...
Vršecký: Mně se to jevilo jako mise, ze které cákal adrenalin. Věděl jsem, že všechny komponenty prošly laboratorními testy, roudnické Buggyra Technology Centrum mělo už tenkrát světové parametry. A lidi z Rigdonu byli taky strašně zapálení. Vložil jsem svůj osud do jejich rukou.

 

TRM: Přišel den rekordu, posadil ses do kabiny, přišroubovali dveře, abys případně z auta nevypadl. Asi nic moc pocit...
Vršecký: Ještě mi někdo vzkazoval, že si mám vzít do auta větší boty, ať mě v rakvi netlačí. Já to neřešil. Kromě toho nade mnou lítal vrtulník, na místě spousta doktorů. Věděl jsem, že kdyby se něco stalo, musím vytáhnout nohy zpod pedálů a pustit volant, aby mi nepřerazil ruce.

 

TRM: Pro překonání rekordu jsi musel odjet letmý kilometr dvěma směry a vejít se do časového limitu šedesáti minut. Výsledný čas se vypočítá z průměru obou jízd. Jaká byla strategie?
Vršecký: Celý výkon trval dvakrát kolem dvanácti sekund. Během té doby toho moc nevymyslíš. Nejdůležitější bylo ve správný čas akcelerovat. Jako komplikovanější mi přišel následný proces brzdění. Ale brzdy vydržely.

 

TRM: Po prvním kilometrů bylo jasné, že pokud neodejde technika, rekord překonáš… Na průměr 300 km/h to ale nebude?
Vršecký: Pokud si pamatuji, nehlásili jsme překonání průměru 300 km/h, ale světového rekordu na letmý kilometr. A chtěli jsme překonat alespoň na sekundu třístovku, což se povedlo.

 

TRM: První dojmy po rekordu?
Vršecký: Uběhlo to strašně rychle…

 

TRM: Šel bys do toho znova?
Vršecký: Jasně! Mé již předtím těžce zkoušené tělo sice dostalo od té doby pořádně zabrat, ale takové výzvy se neodmítají. Jenom by mi museli víc odhlučnit kabinu. Při obou jízdách jsem totiž myslel, že mi praskne lebka a obsah hlavy se rozletí všemi směry.