Dakar Josef Kalina - 13. 01. 2020

Blog Josefa Kaliny: Smrt na Dakaru

Nepíše se mi to snadno a komu by se taky psalo? Paola jsem osobně neznal, i když se v Jihoamerickém Dakaru pohyboval pořád v elitě motorkářů. Ale to je jedno. Zase zahynul náš spolubojovník a my jsme tam, v poušti, jedna rodina, jeden tým. Hrajeme si s ohněm, stojíme na hraně propasti a modlíme se, aby to, co činíme, nepřekročilo neúnosnou mez.
 

Pro ty na motorkách tohle platí dvojnásob. Riziko je hraniční a když jezdec ve stopadesátikilometrové rychlosti vypadne ze sedla, není to jako na okruhu. Žádný kačírek, žádná ochranná zóna. Jenom tvrdá pista, kamení a skály. Snad jenom, když je to měkký písek, může to dopadnout dobře. Všichni, kteří do toho jdou tohle moc dobře vědí. Tak proč?

 

Myšlenka, kterou tak krásně pronesl Stefan Svitko v televizním rozhovoru, „zda život stojí za kousek toho plechu“ (míněna kovová plastika Tuarega za první tři místa), není přesná. On tam přeci kvůli tomu taky není. Ani ty stovky jezdců, kteří se celý rok trápí s financemi, technickými problémy a vlastní fyzickou přípravou. Chtějí prostě zažít to dobrodružství. Není to romantické dobrodružství rytířů a kovbojů na koních, ale těch v sedlech a sedačkách moderních strojů. V principu je to stejné. Překonávají sami sebe, i když je v tom jakési ďábelské mámení.

 

Paolo Goncalves včera odletěl na své motorce do nebe. Moje dědkovská rada by tedy měla znít: zpomalte! Jenomže tak to na závodech nechodí a stejně by mě, starého harcovníka, nikdo neposlechl. Můžeme tedy jenom utřít slzy za jedním z dalších, krásných, dakarských dobrodruhů. Vaia con Dios Paolo.