Blog Josefa Kaliny: Do pr........ práce. 21/7
V závodech a obzvláště v těch maratonských jsou momenty smolné a momenty šťastné. Proč ale , k*rva se ty naše smolné musí vyvrbit vždycky v tom nejnemožnějším okamžiku a v nejpitomnějším místě. Shazování těžkého dílu z vrtulníku je vždycky trochu problematické. On ten písek zase není až tak měkký a helikoptéra nemůže klesnout níž, než cca pět metrů, aby si necucla zvířenou dunu. V našem případě se to podařilo napodruhé. Monoblok zabalený v nějaké gumě shazoval Robin Dolejš za pomoci Voloďi Čagina, ředitele závodu. Trochu mně to připomnělo rok 92, kdy v posledních čínských etapách už pomáhal každý každému. Jenom ta přední místa vypadala jinak. Časy se holt mění. Tehdy byli Rusové rádi, že to tam nějak dovlekli a my se přetahovali s kamiony Perlini a Mercedes.
Lidi se mě hodně ptají odkud pochází ta jejich suverenita a tak mě napadlo nějak to vysvětlit v souhrnu, který musím vypotit v neděli. Vůbec se mi do toho nechce, protože jsem se těšil na oslavování nějakého podiového umístění, ale sklaplo mi.
Celkový obraz vystoupení trojice Kolomý, Ernst, Stross je ovšem, i při té smůle mimořádně sympatický. Včera si zažili nepříjemné dobrodružství, s kterým je každá záchranná akce vždycky spojena a dneska už zase válí, i když určitě s notnou dávkou opatrnosti. Už o nic nejde, zbyl jenom ten trénink. Šesté místo po včerejším trápení trvajícím do noci je maximum možného.
Zítra už by to měla být jenom taková slavnostní záležitost. 100 kilometrů speciálky, to je pro nás asi jako pro plochodrážníky jedno kolo. Všichni už budou rádi, že jsou v cíli.
