Blog Josefa Kaliny: Někdy i prší
Někdo se možná bude divit, ale ve všech pouštních oblastech severní polokoule někdy vydatně prší. To je rozdíl od Jihoamerické Atacamy a Jihoafrické Kalahari. Tam neprší skoro nikdy. V Libyi, v Tunisu i v Emirátech jsem zažil slejváky, jaké se u nás nevidí. Zažil jsem i přívalovou vlnu uprostřed Tuniské pouště, která strhla mosty a zrušila silnice. Zvláštností je, že voda má v písku potíže se vsáknutím. Pouštní písek je kupodivu nepropustný a jezera dešťové vody vydrží tak dlouho, dokud je slunce nevypaří zpátky do nebe. Duny zůstanou několik dní vlhké, a tudíž i tvrdší.
Do takových dun vjeli včera závodníci. Kromě kamionů je to pro všechny ostatní kategorie pohodlnější. Motorkáři se vůbec nemusí trápit (čtyřkolky tuplem) a jedou jako po betonu. Auta podobně, ale je na místě ostražitost. Někde to může být sušší a už se hoši hrabou. Potíž mají kamiony. Vlhkou krustu na povrchu snadno svou vahou proboří a mokrý písek jim ještě zvyšuje odpor.
Takhle přibližně vypadaly podmínky včerejší, jediné opravdu dunové, etapy. Milovníci písku byli zklamáni. Jedna dunovka zrušená, druhá mokrá. Očekávané zásadní změny v pořadí se nekonaly. Navíc se zase jelo hodně rychle a helikoptéry nestačily odvážet potlučené jezdce. Pár aut a kamionů se vyválelo, ale výhoda písečných etap spočívá v padání do měkkého. Obejde se to většinou bez horších zranění.
Naši borci pořád jedou a občas se blýsknou i slušným etapovým umístěním. Motorkáři bojují uprostřed startovního pole stejně jako osobáky. Quadista Tůma je super a snad už to dneska nějak doválčí. Kamiony a SSV rozeberu zítra, až už to bude definitivní. A taky se trochu zamyslím nad touhle novou epochou dakarské historie.
Dneska je sice poslední den, ale pro jezdce to představuje poslední útok na nervy a zbytek sil. Není to jenom docela dlouhá speciála, ale i následné ceremonie, včetně patnáctikilometrové šaškárny ku potěše šejků a potom nekonečné čekání ve frontě před podiem. No nazdar!
