Blog Josefa Kaliny: Opět doma
Někteří moji příznivci mi vyčítají, že nejsem v Arabii a nesleduji soutěž na vlastní oči, abych měl informace z první ruky. Těm musím sdělit sladké tajemství, že sledování závodu z domova je nejen příjemnější, ale i efektivnější. Najezdit denně stovky kilometrů prakticky bez kontaktu se závodem, večer poplácat naše hochy po zaprášených zádech, přespat na vojenském lehátku za útoku komárů, nebo v nulové teplotě zimní pouště, to už mě moc netěší. Sedět v závoďáku řítícím se tou nádhernou krajinou, to by mě bavilo. Jenomže na to už nemám kostru.
Pět dní v Džidě (Jeddah) před startem Dakaru mě taky trochu rozladilo vzhledem k poměrně lhostejnému přijetí téhle motoristické olympiády místním obyvatelstvem. Kde jsou ty statisíce na startu a miliony v ulicích jako v Buenos Aires? Tady pár stovek čumilů a spousta oficialit. Když k tomu ještě přidám drsný zmatek v dopravě a celonoční randál vyluzovaný zlatou mládeží hrající si po ulicích na tuningovou party, je lépe starci na Šumavě. Zeptejte se Martina Pouvy z TV Nova, který to se mnou protrpěl.
Tak co s tím uděláme?
Výsledky jednotlivých etap si každý lehce zjistí na webu, dokonce i průběžně, takže je zbytečné to papouškovat. Jediné, co můžu každý den vypotit, jsou takové filozofické úvahy nad tím, co se tam děje. Dovoluji si nafoukaně prohlašovat, že do našich i cizích jezdců vidím jako do hubené kozy. Jenom do motorů, převodovek a náprav nevidí nikdo. A to je na motorsportu to nejkrásnější dobrodružství. Zrovna dneska, na okruhu Neom-Neom to určitě sehraje významnou roli, protože tentokrát už půjde opravdu do tuhého.
