Blog Josefa Kaliny: Páni navigátoři
Zatím jsme se zabývali vším možným a nepřišla řeč na ty soustavně opomíjené členy posádek, kteří říkají kudy se má jet. Role navigátora je při současném vývoji elektroniky nevděčná. Za starých časů (bez GPS) mohl navigátor nějakým inteligentním trikem vyhrát celý závod. Dnes ho může jenom prohrát, když netrefí ty zatracené virtuální body. Všimněme si, že o navigátorech se v mediích mluví pouze v negativním duchu. „Bloudění, ztráta cenných minut a poté rozčílení slavných pilotů“. Když hvězda zapadne na duně, nebo utrhne nápravu, je to geroj. Nikdo už nepíše o tom, že vedle té hvězdy za volantem sedí člověk, který za nepřetržitého zmítání a natřásání těla musí číst z knížky a ovládat všelijaké krabičky, všechno v terénu a v rychlosti, která by na silnici vedla k okamžitému odebrání ŘP. Když se splete, má průšvih.
K téhle úvaze mě vedly záběry ze včerejší speciály na okruhu kolem Vadi El Dawesir. Motorky nejely (hlavně nejelo těch prvních deset supermanů, kteří „malují“ stopu) a slavní piloti aut na špici se začali předhánět v tom, kdo NEPOJEDE první. Najednou se zase ukázalo, že ten vedle je pánem osudu.
Formulový mistr světa Alonzo dojel druhý ne proto, že by se to tak rychle naučil. Sedí totiž vedle něho Marc Coma, jeden z těch, kdo před pár lety na motorce musel sám, ve předu, vymýšlet „KUDY“. Proto taky Dakar vyhrával.
Trať bez motorek vpředu a taky bez možnosti celonoční přípravy trati experty s kdo ví, s jakými pomůckami ukázala velkým týmům a velkým jménům, že ten na sedačce vedle je opravdu důležitý.
Mám z toho tak trochu škodolibou radost. Ukázalo se, že i ti tradiční vítězové Sainz, Al Atyia Peterhansel potřebují stopařit, jinak musí prostě ubrat. Stefan Peterhansel se zbavil svého tradičního mitfáry Cotreta, který mu zařídil tři vítězství. Ten byl ještě ze staré školy, ten stopařit nemusel.
Včera to Pepek hodil na boudu, ale jede, stejně jako kamioňáci. Tak o tom něco zítra.
