Blog Josefa Kaliny: Stará láska nerezaví
Radek Smolka, technický ředitel Tatry, vyčmuchal ve Francii auto, které se nápadně podobalo naší první šestikolce z roku 1986. Tento víkend se tedy vypravila delegace, nebo spíš posudková komise, aby zjistila, že se opravdu jedná o takzvanou šest set třicet pětku. Premiérové Tatry na osmém Dakaru v roce 86 měly totiž startovní čísla 634 (Loprais, Krpec, Stachura) a 635 (Kahánek, Kalina, Gumulec). A protože Kalina se pořád kolem toho Dakaru motá, byl pověřen poznat svoje první, třicet let staré auto.
Pozor! Nejednalo se o nějaký vrak zapomenutý v kopřivách. Majitel, jistý Jean Philippe, provozuje cestovní kancelář pro dobrodruhy, kteří jezdí po poušti na čtyřkolkách a naše Tatra jim vozí zásoby, eventuelně je zachraňuje. A představte si, že tenhle Jean Philippe je ten samý chlap, který půjčil Milanu Lopraisovi dva Polarisy, aby nás s nimi dostal z dunového pole jménem Erg Beyed v roce 2005. Možná, že nám tím i zachránil krk. Celou zapeklitou situaci popisuji obsáhle ve třetím dílu knihy „Dlouhá křivolaká cesta“. Pokud jste ji nečetli, máte smůlu!
V sobotu ráno jsme vylezli ze Škodovky v malebné vesničce nedaleko Anecy a s údivem hleděli na zachovalý náklaďák zastrčený v uličce mezi domky. Rovnou by se tu dal točit film o třech mušketýrech.
Auto vypadalo trochu jinak, ale to způsobily jiné barvy a úplně jiná nástavba. Kabina odpovídala originálu a čísla na štítku a na rámu taky. Prostě moje první Tatra! A což teprve, když Jean brnknul o startér a ozval se klasický hřmot našeho starého dobrého dvanáctiválce. To už jsem byl trochu na měkko.
Kamion i doklady jsme prolezli ze všech stran a museli jsme konstatovat, že auto je v lepším pořádku, než kupa francouzských prodejních a technických dokumentů. Na Tatře skoro nikde žádný rez. Prostě stará láska nerezaví. Doufám, že na rozdíl ode mě, skončí svůj dobrodružný život v kopřivnickém muzeu. Tož ogaři! Šak tak to ma byť.
