slider
Facebook - Buggyra Racing Instagram - Buggyra Racing Twitter - Buggyra Racing Youtube - Buggyra Racing Flickr - Buggyra Racing

Josef Kalina - 14.09.2016

Blog Josefa Kaliny: Tým s velkým T

Blog Josefa Kaliny: Tým s velkým T

Už od svého závodnického mládí jsem trpěl jakousi zmatenou představou velkého, českého, tehdy československého, reprezentačního manšaftu v maratónských pouštních závodech. Asi to bylo částečně způsobeno vlivem mého otce, který hýřil obdivem ke sportovním reprezentantům, částečně poznáním, že v konkurenci s velkými světovými týmy toho příliš nedokážeme. Ostrůvky nadšenců v zapadlých garážích slavily úspěchy, dokud se do toho nepustili opravdoví profíci.

 

Po třiceti letech snahy o propojení našich amatérů v nějaký seriózní celek se situace paradoxně vyvinula v pravý opak. Nebudu tady rozebírat kolik různých „týmečků“ a kolik jednotlivců se u nás v současnosti zabývá závoděním s něčím, čemu se lidově říká „náklaďák“, protože se v tom už sám těžko orientuji. Možná, že ten konkurenční tlak, vzájemné handrkování a přečůrávání má něco do sebe.

 

Před třiceti lety vzbuzoval pojem „závodní kamion“ nebo „okruhový tahač“ v nejlepším případě pochybovačný úsměv, nebo významné ťukání na čelo. Dneska je to běžná sportovní motoristická kategorie, v Čechách dokonce jedna z nejpopulárnějších. Slova, jako „Dakar“ nebo jména Loprais, Moskal, Koloc a Vršecký přešla do běžného slovníku českých fandů od malých kluků po staré dědky. Takže, přeci jenom nějaký úspěch!

 

Ale zpět k té profesionalitě. Před týdnem jsem celý upocený stoupal z parkoviště mosteckého okruhu tunelem směrem k paddocku mistrovství Evropy trucků a těšil se na studené pivo ze zásobovacího kamionu týmu Buggyra, mého současného působiště. Nebyl jsem tu jako závodník, což je vždycky trochu otravné, ale na druhou stranu taky příjemné. V očekávání pokecat se spousty kamarádů, ať už jezdců, mechaniků, nebo novinářů, bez nervózního napětí před startem. Prostě příjemně strávený odpočinkový den.

 

První, co mě nahoře na parkovišti závodních tahačů zarazilo, byl oceán modro-bílých stanů a  doprovodných kamionů se znakem pardála ve skoku. Skoro polovinu paddocku zabírala Buggyra. Depo závodních trucků, obří tiskové středisko, italský cattering, prodejna týmových suvenýrů, dětský koutek s trenažéry a uprostřed to, co nejvíc potěšilo mé srdce, obě naše dakarské Tatry.

 

Na chvíli jsem se zastavil, udiveně to všechno obhlížel a na mysl mi přišla podivná myšlenka, jestli vlastně tohle není tou pravou realizací mého starého snu. Snu o velkém, profesionálním týmu, kde všechno klape a my „Čecháčkové“ se nemusíme stydět před nafoukanými zápaďáky za svoji chudobu. S trochou sentimentu jsem si přečetl svoje jméno na dveřích jedné z Tater  a šel jsem za kuchařem Jardou, kterému se po právu říká „předseda“ aby mi konečně natočil to pivo.

Odesláním e-mailové adresy souhlasíte se Zásady o ochraně osobních údajů.

© BuggyraRacing

Webové stránky na míru od Lerstudio Hradec Králové