Blog Josefa Kaliny: Už zase skáčeme přes kaluže
Hungarian Baja byl pro nás hodně příjemný podnik. Ne, že by se sjela kdovíjaká konkurence. Byl to vlastně takový bratrovražedný boj, ale o to nešlo.
Bývalý vojenský prostor u Vesprému je plný hlinitých cest, které se různě kroutí a křižují a je hodně náročný jak na pilotáž, tak i na navigaci. Je plný děr a hrbů, zákeřných balvanů a někdy i zapomenutých betonových jehlanů. Prostě tankodrom! A to je ten pravý terén na vyzkoušení výdrže našich páteří. Hlavně páteř Davida Vršeckého, o kterou šlo především.
Takže hlavní dobrou zprávou je, že vydržela úplně v pohodě, i když jsme skákali, drncali, akcelerovali a zase brzdili tak říkajíc „ozlomkrk“. To je v našem případě přesný výraz!
Celkem tři sta kilometrů za dva dny není pro Dakaráky žádná hrůza, ale v Maďarsku byly ty kilometry opravdu intenzivní. Žádné dlouhé pláně, nebo pisty, kde se dá trochu vydechnout tak jak to bývá na poušti. Tady zatáčka každých sto metrů a tahanice o každou vteřinku. Tedy kalup! Sedmdesátikilometrovou rychlostní vložku projet za padesát minut, to je průměr přes osmdesát kilometrů v hodině v terénu, kde by i zkušený off-roadista jel pro jistotu tak maximálně čtyřicet, aby se mu jeho teréňák nerozpadl na prvočinitele.
Tatry držely! Sem tam, pravda, nějaká drobnost upadla, ale nikdy nás to nezastavilo. Napínavou RZ byla pro naši posádku trojka v sobotu, kdy nám v polovině trati přestal fungovat interkom, takže jsme řvali a trochu mávali rukama Davidovi před obličejem, v kabině se vznášely nějaké elektronické krabičky a třešničkou na dortu byl rozražený disk předního kola asi deset kilometrů před cílem. Vlastně jsme zachovali takovou nepříjemnou tradici jízdy po třech kolech. My jsme to neměli tak hrozné, protože prázdná guma na disku vydržela a nemuseli jsme předvádět cirkusové kousky, jako vloni Martin Kolomý, který dojížděl úplně na holém bubnu prakticky ve stejném úseku jako my letos. Časovku jsme stihli i s výměnou kola a stihnul ji i Mates Macík s novou evolucí Liazky, který dojížděl s rozchodem kol tak o patnáct centimetrů širším. Ten, i s podivně směřujícími koly, jel tak rychle, že dostal penalizaci za překročení rychlosti v bezpečnostní zóně.
Nakonec stály na podiu všechny tři české posádky, jako taková národní reprezentace. Tatra Buggyra první a druhá, jako to bývalo vloni na okruzích. A Davídek Vršecký skákal po pódiu a stříkal šampaňským s takovým temperamentem, že moje obavy o jeho páteř trochu pominuly. Jistého ale není nic. Tak už to na světě chodí.
Počasí bylo krásné, organizace ucházející a výsledek skvělý. Navíc jsem si v nějaké hospodě u silnice dal naprosto excelentní halászlé. To je taková pálivá rybí polívka. Takže super zájezd!
